Společný lov s Rheou

Včera jsem poznala naši novou členku, bílou vlčici Rheu. Domluvila jsem si s ní tedy lov, abychom se lépe poznaly. V určený čas jsem tedy stála před svým doupětem a čekala na Rheu.

V čas kdy jsem se měla potkat s vlčicí Lady Snow jsem byla skoro na konci cesty, když jsem jí uviděla.

,,Ahoj!" pozdravila jsem příchozí vlčici.

„Zdravím přítelkyně” řekla jsem. Půjdeme na lov hned nebo tu chvíli budeme.?

,,Radši bych šla na lov. Samozřejmě, jak chceš ty." chovala jsem se opatrně, nechci si ji znepřátelit. Naopak, chci abychom byly přítelkyně. Neřekla to ale už náhodou? Nezdálo se mi to?

Takže jdeme na lov? Dobře. Půjdeme na sever, jich, východ či západ? Západ mám docela projitý. Co třeba jih?

Mluví nebo ne?//

Mluví

,,Dobře, půjdeme tedy na jih." ano, takhle opravdu nemluvím, ale snažím se abychom k sobě měly blízko. Jistěže mám ještě naši Betu, Hirku, Jessi a mnoho dalších, ale vycítila jsem že Rhea je ta pravá. No, uvidíme jak se nakonec vybarví.

Dobře jdeme? Nastavila jsem tlapku na znamení, aby šla první.

,,Jdeme" odpověděla jsem na otázku a následovala jsem ji.

Tak, jak dlouho jsi ve zdejší smečce. Když jsem do řekla větu uslyšela jsem praskání větve. Slyšela jsi ten nenápadný zvuk?

,,Ano, slyšela. Co je na praskání větve zvláštního?"

Ze zkušeností to je znamení že se něco blíží. Prohlédneme to li půjdeme dál?

,,Můžeme to jít omrknout, každopádně je to ale povinnost hlídek. Můžeme se tedy jen podívat. To nám nikdo nezakazuje." pronesla jsem a zavětřila jsem do vzduchu. Opravdu, něco bylo ve vzduchu. Rychle jsem se rozběhla za stopou a nezbylo mi nic jiného, než doufat že Rhea běží za mnou.

Rychle jsem běžela a doufala že lady Snow bude postupovat opatrně. Jednou se jí stala podobná situace. A neměla z ní dobré vzpomínky.

Slyším dusot vlastních tlapek, pod kterými se povrch mění mrknutím oka. Slyším sama sebe, prudce oddechuji ale běžím pořád stejnou rychlostí. Konečně doběhneme na místo. Písečné pláně. Zastavím tak prudce, že mi od tlapek odletuje písek, a už cítím to nesnesitelné horko. Co jsem cítila? Zmateně se rozhlédnu a pak znovu určuji směr.

Zastavila jsem a rozhlédla se viděla jsem pláně, písečné pláně a Lady Snow. Co jsi viděla že jsi běžela jakoby tě honil lovec? Zeptala jsem se jí.

,,Já, já ani nevím." odpověděla jsem, když jsem zastavila asi dva metry od vlčice. ,,Někdo tu je zraněný, cítím to. Naštěstí to není vlk." svými slovy jsem si byla opravdu jistá.

Je li tu někdo zraněný najdeme ho nebo ji řekla jsem. Pak si ale pro sebe řekla že jestli ho najdou tak ho mohou sežrat.

Znovu jsem zavětřila, a už trochu pomaleji, jsem se vydala za pachem. Dělala jsem, že jsem Rheiny slova přeslechla a pořád jsem hledala neznámý zdroj. Pokud je tu někdo zraněný, musím mu pomoct.

Počkej?! kam jdeš? A zas jsem běžela.

,,Nejsme daleko." cítím to, Jsme blízko onoho neznámého zdroje. Konečně, jsme tady. ,,Vždyť je to zraněný kůň! Musíme mu pomoct, kvůli Gravitymu!" adrenalin se mi okamžitě zvýšil a začala jsem rychle přemýšlet, co s koněm.

Doběhla jsem a uviděla zraněného koně. Pozoruhodné měla jsi pravdu, máš výborný sluch.
Co s koněm uděláme?A jak mu pomůžeme?

Horečně jsem přemýšlela, co s ním. Nakonec jsem se rozhodla, nechám tu Rheu samotnou a poběžím za Quantimou. Bude to zároveň jakási zkouška důvěry. ,,Musíš to s ním tady vydržet, doběhnu za Quantimou." Ani jsem nečekala na odpověď a rozběhla jsem se k vlčici-léčitelce.