Kdo je to?

S trhnutím jsem se probudila. ,,Co, co to bylo?" zamumlala jsem si pro sebe, ještě v polospánku a pořádně rozlepila oční víčka. Zamrkala jsem a v mžiku jsem stála na nohou. Zvuk se ozval ještě jednou a pročísnul noční klid a ticho, jako blesk z čistého nebe. Leknutím jsem málem vyskočila a tiše, jako myška jsem vyběhla z nory. Zavětřila jsem ve vzduchu, ale neucítila jsem nic zvláštního. Přitom to ale znělo jako něco mezi vytím vlka a vřískáním pumy. Stála jsem teď v zelené trávě, pokryté rosou a můj čenich beznadějně větřil ve větru. Nic. Mohutnými skoky jsem běžela přes trávu zmáčenou rosou a po chvíli jsem konečně uviděla velmi známou hladinu Antracitového jezera. Teď, v noci byla hladina krásná a ničím nezčeřená. Přes den zde bylo možné zahlédnout několik vlků, kteří pijí, dovádějí v chladné vodě nebo prostě jen tak relaxují u vody. V noci je tu ale pusto a svým způsobem krásně. Pak jsem se rozhodla a jedním obrovským a mohutným skokem se přenesla přes řeku, která přes Tůňku teče do Antracitového jezera. Když jsem se téměř vznášela nad zemí, připadala jsem si jako pták; volná. Nic mě nemohlo držet při zemi a já mohla odletět pryč. Posléze však přišel tvrdý dopad na zem a moje myšlenky a sny se rázem rozplynuly stejně rychle, jako začaly. Ale, povedlo se, stojím na zemi, sice ne jako pták ale jako vlk ale také ne jako člověk. Jako vlk se cítím nejlíp a také se jím nejlíp cítit budu. Rozhlédla jsem se a po levici jsem uviděla travnaté pláně a po pravici klidnou hladinu Antracitového jezera. Přede mnou se tiše chvěla další hladina, tentokrát jezera duchů a nakonec, za mnou se tyčilo tržiště a za ním trčely hory Pierwany. To znamená, že vše je tak, jak má být. V hlavě se mi míchaly sny s představami o hlídce, kterou budu držet s Hirkou a ještě s posledními útržky z mého povýšení. Prostě obrovský guláš.
…
Najednou se ten zvuk ozval znovu, tentokrát už několikrát za sebou. Akorát že teď jsem to už rozeznala. Je to vlčí vytí a je slyšet z docela malé vzdálenosti. Nastražila jsem uši a rozběhla se za zvukem. Už zřetelně jsem ho zaslechla z Písečných plání- akorát že už jsem byla docela dost mokrá, protože jsem párkrát spadla do řeky, když jsem se ji snažila přeskočit. Několika mrštnými pohyby jsem se však dostala ven a pokračovala ve své cestě. Skoro okamžitě jsem ucítila změnu teploty vzduchu, ale to nebylo jediné, co jsem ucítila a po čem se mi zježily všechny chlupy na zátylku. Zvuk se ozval znova, akorát přiškrceněji a ne tak nahlas. Ten, kdo ten zvuk vydával, musel být pod písečnou dunou! Začala jsem zběsile hrabat do té nejbližší, neobjevilo se ale nic. Zkusila jsem další a další ale pořád nic, jen písek. Konečně se po asi desátou dunou ukázalo rezavé vlčí tělo. Nejdřív hřbet, potom hlava a přední tlapy- je to vlk. A ne obyčejný ale ryzavý vlk, co mi už nejednou zachránil život. Upřel na mě své oči. Oči modré, jako studánka v létě... ,,Děkuji ti za záchranu života," řekl chraplavým hlasem a zakašlal.
,,Nemáš zač," odpověděla jsem pevným hlasem a usmála se na něj. Oplatil mi úsměv a opatrně se zvedl z písku, na svoje vratké nohy. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" Kašlavě se mě zeptal vlk. ,,Lady Snow," odpověděla jsem ,,A ty?" ,,Jsem Kirck," odvětil Kirck a střihl ušima. ,,A nechceš se tu projít?" Zeptal se mě a já se trochu podivila. ,,Ty nemáš smečku?" ,,Ne..." Bylo vidět, že trochu zesmutněl a tak jsem to raději nechtěla být a nadhodila jiné téma. ,,A odkud sem jsi sem vůbec přišel?" ,,No... to je na dlouho." ,,Vždyť máme čas, no ne?" Otázala jsem se a pohled odvrátila za slunečním vlkem, který určitě spokojeně spal za obzorem. ,,No dobře," promluvil po chvíli zamyšlení Kirck. ,,Jsem tulák. Obyčejný tulák, který byl vyhoštěn ze své smečky a od té doby se toulá světem. Stačí?" Pověděl mi o sobě pravdu. To přece znamená, že mi důvěřuje!
Procházeli jsme okolo řeky a já chvílemi stočila pohled k její hladině. Prostě nádhera. Měsíční vlk svítil a odrážel se na její hladině. Vtom jsem si ale na něco vzpomněla. Angela! Co když se probudí a nikde mě tam nenajde! To nesmím, jako opatrovník, vůbec dopustit. Rozloučila jsem se s Kirckem a ve spěchu mu řekla, kde bydlím, aby za mnou mohl přijít. ,,...Tak ahoj a určitě někdy přijď!" Zavolala jsem na něj a v mžiku jsem bya na druhém břehu a uháněla směrem ke své noře. To jsem ale netušila, že mě ještě dlouho, dlouho pozoroval a teprve až jsem zmizela za obzorem se odvrátil a smutně hledal místo ke spaní.

510 D, skvělá práce.

Děkuji ^^