-

:/promiňte musim končit

Vylezla jsem za Ami na vyvýšeninu

Sledovala jsem Wolfy, jak lehkým krokem vystupuje nahoru. Pomyslela jsem si, že se umí skvěle ovládat a to se jí bude hodit.

,,Wolfy, vždy jsi byla silná a zodpovědná, věděla jsi, jak vést smečku. Proto si myslím že není divu, když svou funkci nechám tobě."

,,Nemusíš odříkávat patero ani nic podobného. Vím, že ty se paterem řídíš automaticky. Chci ti jen říct jednu jedinou věc předtím, než se ocitneš na stejném místě jako já teď: Hodně štěstí." usmála jsem se na ni upřímně.

Se zatajeným dechem jsem sledovala Wolfy.

Děkuji Aminto

Amintina slova mě trochu překvapila avšak příjemně. Čekala jsem, že Wolfy bude muset složit přísahu, ale takto mi to přišlo mnohem příjemnější. Usmála jsem se na ně.

Tiše ale velmi napjatě jsem všechny sledovala.

Pokynula jsem Wolfy že může jít a ona seskočila mezi ostatní, já hned za ní.
,,Teď už dost mého proslovu. Pojďme spolu strávit poslední večer jako rodina." usmála jsem se na všechny a dala jim možnost promluvit.

Rozběhla jsem se k Wolfy a Ami, obě jsem je objala a rozbrečela se...

Po tváři mi stekla další slza. A další... další... Zakňučela jsem se svěšenou hlavou. Bylo mi smutno. V momentě jsem pro samé slzy neviděla. Zvedla jsem hlavu.

Jessi mě svou reakcí trochu překvapila, ale nakonec jsem se jí nedivila. Beze slova jsem jí krkem obejmula a ponořila čumák do jejího kožichu.

Přitulila jsem se k Amintě, alespoň jednou jsem přece musela, jinak k tomu už nebudu mít příležitost.

Také jsem se rozběhla za Amintou. Nejradši bych ji obejmula a nepustila, ale místo toho jsem si jenom sedla a koukala na ni. Po tvářích mi stékaly slzy které jsem nedokázala zastavit.

,,Ale navštívíš nás někdy, nebo ne?" napadlo mě najednou.

,,Ovšem že," přátelsky jsem olízla Střelku na kožichu, ,,Občas se přijdu podívat, jak se vám daří," usmála jsem se povzbudivě.

Taktéž jsem se usmála, ale měla jsem slzy na krajíčku.

Oddechla jsem si, aspoň že tak. ,,To jsem ráda."odpověděla jsem prostě, ale upřímně Amintě.

Moje tělo se odmítalo hýbat, tak jsem jenom seděla a sledovala Amintu. Sice jsem ji viděla jenom jako rozmazanou šmouhu, ale i tak...

,, A kam zamíříš?“ zeptala jsem se zvědavě Aminty.

Zívla jsem si. ,,Taky jste tak unavení?"

,,Ani pořádně nevím. Zkrátka do světa."

Odpověděla jsem na Amintinu otázku.,, Ano trochu jo.“

Naposled jsem každého přátelsky olízla.
,,V tom případě je nejlepší jít spát, takže teď mě omluvte, musím se připravit na zítřejší cestu."